Krkonoše Crossing

Krkonoše Crossing
aneb Přechod Krkonoš z Harrachova do Horní Malé Úpy

DEN PRVNÍ, pátek 8. května 2015, z Chrudimi přes Harrachov na Voseckou boudu

Jsou menší i větší sny, které v sobě člověk tak nějak hýčká. Já už delší dobu přemýšlel o přechodu Krkonoš. Ano, je pravda, že jsem si chtěl zase jednou připomenout a dokázat, že na to ještě mám a příliš jsem zatím nezgaučovatěl. A protože mám rád geocaching, rozhodl jsem se vyzkoušet lákavou multi-cache Krkonoše Crossing.

A když to má být návrat ke kořenům, tak se vším všudy – do Harrachova pojedu stopem, jak jsem jezdíval kdysi (od té doby co mám auto, už to není tak žhavé). Takže v pátek 8. května, díky Bohu za státní svátek, stojím v 7.45 na výpadovce z Chrudimi. Zázraky se dějí a po deseti minutách už se vezu ve starším Tranzitu směrem na Hradec Králové. Nakonec jsem se s ním svezl až do Trutnova a musím říct, že setkání s tímto řidičem bylo jak z knížky Bohumila Hrabala. Z Baziho (můj ranní řidič) se totiž vyklubal bývalý šéfkuchař, kdysi působící v hotelech typu Evropa (ano ten v Praze na Václaváku) a to nejen v Čechách. V Thajsku vařil na ambasádě a světe div se, Bazi je i držitelem francouzského rytířského řádu za gastronomii. V současnosti už sice nevaří ve špičkových hotelech, zato střídá své bydliště a tak půl roku zajišťuje v Čechách catering a půl roku bydlí v Thajsku, kde se živí jako průvodce a instruktor potápění a freedivingu. Jeho příběhy byly naprosto neuvěřitelné a poutavé, proto cesta do Trutnova utekla jako voda. Dovolím si jěště se s Vámi podělit o několik Baziho výroků, které mne zaujaly:

  • „Když už vylezeš na ten Everest a staneš se šéfkuchařem, přestaneš vařit a děláš spíš psychologa. A to mě moc nebaví.“
  • „Ráno mě vyhodili do moře a já znal proudy. Tak jsem si celý den plaval a potápěl se.“
  • „Vydělali jsme prachy a pak jsme třeba rok nedělali a cestovali. V Asii to máš tak, že koupíš letenku a pak tam žiješ za 150 amerických dolarů půl roku. Prostě kupuješ rejži a mrkev a ryby si nalovíš v moři.“
  • „Když jsi slavnej, tak se ani nemůžeš jít vychcat za kostel.“

Když se Bazi jen tak mezi řečí zmínil, že pana Bohumila Hrabala osobně znal a několikrát pro něj vařil, připadal jsem si jako v literárním nebi. Každé setkání ale musí jednou skončit a já po hodině a půl strávené s takovouto osobností litoval, že už musím vystoupit.

I zbytek stopování byl překvapivě úspěšný a tak jsem ve 12.15 stál v Harrachově (Chrudim – Trutnov – Mladé Buky – Vrchlabí – Jilemnice – Harrachov). Odtud už následovala první etapa přechodu Krkonoš a já si nahodil svůj osmnáctikilový bágl na záda a začal stoupat podél říčky Mumlavy k vrcholkům našich nejvyšších hor. Bohužel je ale tato cesta potažena asfaltem a to moje nohy nemají příliš rády. A náladu mi nezlepšila ani zastávka na rozcestí u Krakonošovy snídaně. Malý kiosk tu sice byl, nicméně překvapivě špatně zásobený. Zakoupil jsem poslední lahvové pivo (ve 14.15!), které bylo na skladu a na další turisty pánovi zbyly jen limonády. Následovala odbočka na žlutou turistickou trasu a vzhůru do kopce na Voseckou boudu. Za chvíli už jsem se vymanil ze sevření údolím a konečně se mi začala otvírat ta pravá krkonošská panoramata. Odporný asfalt ale stejně skončil až asi kilometr před Voseckou.

Ubytování na boudě je pěkné, večeře dobrá a naštěstí bylo možné díky posledním paprskům slunce posedět na lavičkách před vchodem, kochat se pohledem na hory a tím se vyhnout žvatlání několika náctiletých v jídelně o tom, jak se nesmějí dívat na televizi (fakt to vydrželi celých třicet minut u večeře a bůh ví jak dlouho ještě poté, co jsem prchnul ven).

S dvanácti kilometry a pěti sty padesáti výškovými metry v nohách se mi krásně usínalo.

 

DEN DRUHÝ, sobota 9. května 2015, z Vosecké boudy na Dom Ślaski

Klidné ráno. Na rozdíl od prvního dne nesvítí sluníčko, ale jinak počasí nevypadá tak špatně. Do té doby než se nasnídám, zabalím a vyjdu před boudu. Pak leje. Vytrvale a hustě. Nakonec místo v 8.00 vyrážím v 8.30, kdy déšť polevil na pouhé mrholení. Nicméně je zima, mlha a fučí ostrý vítr. Snad alespoň ten trochu rozežene mraky a zlepší viditelnost.

Cestou přes Violík na Sněžné jámy se pohybuji v cárech mlhy, kdy je chvíli vidět poměrně daleko a vzápětí na maximálně deset metrů. Po příchodu na Sněžné jámy mám pocit, jako bych se koupal v mléce. Mlha zhoustla natolik, že se rozhoduji pro delší pauzu a budu doufat ve zlepšení počasí. Vyplatilo se. Pohled na Wielki Sniežny Kociol, který se z bílého nadělení jako zázrakem vyloupl byl vskutku úchvatný. Vyrážím tedy na další část trasy a díky zlepšenému stavu viditelnosti se konečně mohu cestou kochat. Červená turistická značka mne po hranici s Polskem vede až k přístřešku Pod Smělcem, kde mám naplánovanou pauzu. Během sušení propocených svršků doráží i skupina Poláků, s kterými si vzájemně půjčujeme zajímavé lahve a hodnotíme jejich obsah. Prostě Cesta česko-polského přátelství v praxi.

Následuji trasu přes Mužské kameny a Dívčí kameny až k pozůstatkům vyhořelé Petrovy boudy a dále na Špindlerovu boudu. Kousek před Čihadlem ale měním směr a po silnici odbočuji k Erlebachově boudě, u které se nachází nově rekonstruovaná horská kaplička Sv. Františka. Nevelká zacházka se vyplatila, kaplička je opravdu pěkná a je u ní možné chvíli v klidu posedět. Jen je potřeba vyhýbat se pohledem Erlebachově boudě, ze které je teď hnusná prosklená obludnost. Podstatně rušněji je ale u Špindlerovy boudy, kde právě probíhají jakési běžecké závody, takže tady se příliš nezdržuji a stoupám na Tępy Szczyt. Bohužel zase začíná zlobit počasí. Od západu se ženou olověně temná mračna a hřmí. Kolem čtvrté odpoledne mě bouřka dostihla a tak posledních pár metrů k Sloneczniku dobíhám a společně se třemi dalšími turisty se přitisknutý do skalního výklenku snažím přečkat alespoň to nejhorší, kdy leje jako z konve, kolem létají blesky a hromy se fackují s okolními kopci. Nic moc příjemného. Přiznám se, že už dlouho jsem neměl takhle stažené půlky, jako během bouřky na hřebeni Krkonoš. Jakmile se přežene blesková část psího počasí, pokračuji za vytrvalého deště co nejrychleji dál, kolem kotle, na jehož dně se třpytí Mały Staw, až na Dom Ślaski, kde mám domluvený druhý nocleh na hřebenu. Celou cestu jdu v podstatě potokem, jen občas ho přikryjí sněhové jazyky, které opatrně přelézám.

Ubytování je sice na můj vkus příliš „na úrovni“ (čemuž odpovídá i vyšší cena), ale po dvaadvaceti kilometrech a zhruba dvanácti stech výškových metrech usínám rád, že jsem v teple a v suchu.

 

DEN TŘETÍ, neděle 10. května 2015, z Dom Ślaski přes Spálený mlýn do Chrudimi

Ráno moudřejší večera, to dnes platí především pro počasí. Sice stále není ideální, ale je o poznání lepší než včera. V 8.30 tedy opouštím Dom Ślaski vstříc o dvě stě metrů výš položenému vrcholu Sněžky. Pěkný kamenný chodník mne po přibližně půl hodině dovedl až na nejvyšší kopec naší republiky. Bohužel poměrně silný vítr a chuchvalce mlhy, které co chvíli zahalí výhled po okolních hřebenech, mi nedopřejí přílišnou radost z dosažení „topu“ a tak pokračuji dále přes Obří hřeben a Svorovou horu do Horní Malé Úpy.

Odtud se cesta stáčí po Pomezním hřebenu, který byl pro mě velmi příjemným překvapením. Za prvé přes něj vede příjemná lesní cesta (tedy už žádný odporný asfalt, který se opět táhnul několik kilometrů sestupu do Horní Malé Úpy), za druhé je z něj moc pěkný pohled na hlavní krkonošský hřeben a za třetí zde významně ubylo dalších turistů, takže jdu krajem v podstatě sám. Dokonce i sluníčko vykouklo a závěr výšlapu se tak opravdu vydařil.

Finálka multi-cache Krkonoše Crossing už na mě čekala, indicie pro souřadnice jsem za ty tři dny posbíral vcelku bez problémů (s jedinou výjimkou, protože číslo z vrcholu Sněžky poničilo počasí, ale i to se dalo vyřešit). A tak po skoro padesáti pěti kilometrech nacházím svůj cíl a motivaci. Už lehce unavený, ale přesto velmi šťastný. Na toto místo proto patří veliké poděkování ownerovi s nickem road66 za vše, co jsem na svém putování viděl a zažil. Záměrně sem kvůli spoilerům neuvádím žádné bližší informace o finálce a i mapa s trasou třetího dne je oříznutá tak, aby nebylo možné schránku dohledat podle ní.

Následoval už jen sestup do Dolní Malé Úpy ke Spálenému Mlýnu, kde jsem završil devatenáct a půl kilometru a patnáct set šedesát výškových metrů třetího dne. Po necelých dvaceti minutách čekání jsem chytil i první stop cesty zpátky a tak natřikrát dorážím zpět do Chrudimi. A je příjemné, když si ještě pořád můžu říct: „STÁLE NA TO MÁM!“

 

1 comment on “Krkonoše CrossingAdd yours →

  1. Ahoj, díky za zaslání odkazu na pěkný příběh z téhle túry a díky za pozitivní hodnocení multiny. Krkononošská hřebenovka je prostě super, a to za každého počasí. 🙂

    Zdraví autor Krkonose crossing

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *