The Three Lochs Way Hike

The Three Lochs Way Hike aneb Pár dní ve Skotsku u jezera Loch Lomond

Mít týden volno v práci je úžasná věc. Hodně lidí by ho v únoru trávilo lyžováním na horách, ale já mám jiné plány. Naprostou náhodou jsem totiž na internetu narazil na stránku s různými treky ve Skotsku a vzhledem k času zvolil The Three Lochs – asi šedesáti-kilometrovou trasu, která se kroutí mezi třemi skotskými jezery (Loch Lomond, Gare Loch a Loch Long) z městečka Balloch do Inveruglasu.

DEN PRVNÍ, 23. února 2016, Chrudim – Balloch

Levné letenky jsou báječné. Nicméně odlet v 6.50 ráno už zase tak skvělý není. V praxi to totiž znamená být na letišti nejpozději v 5.30. Brr. Navíc poměrně hustě sněží a tak moje fobie z létání pracuje na plné obrátky. Naštěstí let z Prahy do Amsterdamu netrval příliš dlouho a tak mohu během tříhodinového čekání na další linku do Glasgow vydechnout. Po příletu na Schiphol (amsterdamské letiště) krásně svítilo sluníčko. Teď, když píšu první poznámky do cestovního deníku, se nebe postupně zatahuje a jak se blíží můj odlet počasí je horší a horší. Začalo pršet. No super. To zase budu v letadle strachy okusovat sedadlo.

Přestál jsem hodinu a čtvrt dlouhý let do Glasgow a tak jsem konečně ve Skotsku. A hned se mi začínají měnit plány. Původní myšlenka byla dojet z letiště do Ballochu, kde začíná The Three Lochs Hike, stopem. Ale teď, když vidím dálnici u letiště bez bezpečného místa kam se postavit, raději mířím k zastávce autobusu. Třicet minut čekání je v pohodě, ale skoro sedm liber za lístek už „bolí“. Autobus je pohodlný, skoro prázdný a překvapivě nezajíždí do centra Ballochu, staví na jeho okraji – v podstatě se jedná o zastávku přímo na rychlostní silnici. U krajnice nicméně vede malá cestička pro pěší a tak není problém po ní zamířit do města. Za slabých dvacet minut už jsem v centru a poprvé se dívám na Loch Lomond s vrcholem Ben Lomond ozářeným paprsky zapadajícího slunce v pozadí.

První noc ve Skotsku trávím u nového kamaráda Kennyho – Couchsurfing je opravdu skvělý způsob jak nejen poznat cizí kraje, ale také místní obyvatele. Seznámení s Kennym ve stylu: (otevřely se dveře malého domku) „Ahoj, já jsem Kenny. Pojď dál. Dáš si pivo?“ je opravdu milým začátkem zajímavého celovečerního povídání nad sklenkou dobrého moku. Jen musím trochu poupravit mínění o své angličtině. Měl jsem za to, že se v tomto jazyce bez problémů domluvím, ale místní dialekt je natolik „výživný“, že minimálně první tři hodiny konverzace mám pocit, že potřebuji titulky.

DEN DRUHÝ, 24. února 2016, Balloch – Helensburg

Ráno vstávám brzy, hrnek čaje, malá snídaně a batoh na záda. Venku je namrzlo a Kenny odstraňuje led z předního skla svého auta – horkou vodou z rychlovarné konvice. Hodí pohledem na můj batoh a mávne rukou: „Máš to nějaký velký. Pojď si sednout, hodím tě na kraj města.“

Vysadí mne v podstatě na stejném místě, kde jsem včera vystupoval z autobusu. A dál už je to jen na mě a mých nohou. Jak říkává můj táta: „Dál se jede pěškobusem!“ Cesta pomalu stoupá a je hodně podmáčená. Přece jen poslední měsíc plný dešťů se na jejím stavu dost podepsal. Ale když konečně stojím na prvním kopci, stojí to za to. V údolí se nad Loch Lomond ještě válí mlha, přes vršky okolních kopců se ženou mraky, tráva je obalená jinovatkou a to ticho. Tohle jsou okamžiky, které miluji.

Těch asi šestnáct kilometrů přes kopce do Helensburgu patří k nejkrásnějším místům, která jsem kdy navštívil. Dech beroucí výhledy na Loch Lomond se zasněženým Ben Lomond v pozadí, cesta vinoucí se loukami a procházející malými lesíky, vyhlídky, kde by člověk klidně proseděl věčnost. A za celý den jsem v kopcích potkal tři, nekecám opravdu jen tři, lidi. Na Cody’s Walk si dávám horký čaj a malý oběd a vychutnávám si pohled na jezero.

Dále pokračuji směrem na Helensburg. Je zajímavé, že cesta není jako u nás značená turistickými značkami, jen na rozcestích je občas kulatý plastový štítek „The Three Lochs Way“. Pokud ho ale nezničilo počasí, nebo není strom, na kterém je přitlučený, vyvrácený. Putování tedy má i lehce bloudící rozměr, protože GPSku nechávám většinu času odpočívat. V pozdním odpoledni už ale před sebou dole vidím malé městečko a začátek druhého jezera – Gare Loch. V Helensburgu mám díky Couchsurfingu domluvené druhé spaní a tak spěchám do centra najít Killincottage, kde čeká má další hostitelka Franca.

I tentokrát bylo uvítání „very warm“ a během chvilky se seznamuji s majitelkou domku a jejími dvěma dětmi. Dokonce jsem dostal i večeři, takže si užívám domácí houbové rizoto. Franca je velmi mezinárodní – rodinu má rozesetou po půlce západní Evropy a tak povídáme do noci o cestování a životě na Starém kontinentu.

DEN TŘETÍ, 25. února 2016, Helensburg – Arrochar

Ráno opouštím Killincottage a po krátké zastávce na benzínové pumpě (kafe a koláček) opět stoupám. Městský park v Helensburgu na mne působí dojmem pralesa – nikdo to tu moc neudržuje, ale takhle po ránu si sem mnoho lidí rádo chodí zaběhat nebo vyvenčit pejska. Těchto lidí není moc, ale po předchozím dni si stejně připadám jako na dálnici. Naštěstí to netrvá dlouho a opouštím hranice městečka. Zase sám v kopcích.

Po překonání prvního hřebenu scházím do údolí, kterým protéká malá říčka. Ale cesta tady bohužel vede po úzké asfaltce. První dva asfaltové kilometry mezi farmami ještě dávám, ale pak zvítězí bolavé nohy a tak odmávnu první projíždějící auto. Překvapivě hned zastaví a místní instalatér mne sveze na konec údolí, na křižovatku nad Garelochhead. A tady se začíná lámat chleba. Volby jsou jasné – buď sejdu do vesnice a k někomu se vetřu na přespání, nebo budu pokračovat dál na Arrochar. Vojenským prostorem se zákazem nocování. Do Arrocharu sice zbývá ještě asi osmnáct kilometrů, ale stejně volím variantu číslo dvě.

Vojenský prostor, kterým cesta prochází, je sice povolené projít, ale jen po přesně daných cestách a s tím, že je zakázáno kdekoliv uvnitř přenocovat a to i v přístřešcích podobných našim turistickým. Hned na začátku mne trochu vyděsí výstražné cedule „Pokud vidíte červené světlo nebo červené vlajky, probíhají ostré střelby.“ Na cestě i kolem ní vidím dost vystřílených nábojnic na to, abych se ostražitě rozhlížel, neuvidím-li cokoli červeného. V tomto vojenském prostoru se nachází základna amerických ponorek třídy Trident a tak co chvíli pozoruji Gareloch, jestli se mi nepoštěstí některou z nich zahlédnout. Podle místních mám ale smůlu, protože tu američané byli minulý týden a tak teď minimálně měsíc stráví na moři.

Zajímavé je, že cesta The Three Lochs Way svou podstatnou částí prochází údolími pod dráty vysokého napětí a zcela upřímně, to mne zachránilo. Na po předchozích deštích rozmoklé a bahnité stezce jsem si totiž vyhodil koleno. Hloupé smeknutí se s nacpanou „krysou“ na zádech zapříčinilo takřka nesnesitelnou bolest v pravém koleni. Jsem, jak říkají angličané, „in the middle of nowhere“ a v situaci, kdy každý krok stojí obrovské úsilí a přemáhání bolesti. A najednou se stane něco neuvěřitelného. Po vstupu do vojenského prostoru jsem ušel asi deset kilometrů, nepotkal živou duši a přece se mi povedlo na lesní cestě stopnout auto. Asi jediné, které tu za poslední měsíc projelo. Mohou za to právě dráty vysokého napětí, protože tenhle teréňák s polákem za volantem je tu právě kvůli nim. Kontroluje stromy, zda nezasahují do drátů, a případně je prořezává. Na první mávnutí mi zastavil a poté, co jsem mu vysvětlil svůj problém, mne svezl zbytek cesty až do Arrocharu, rozkládajícím se na břehu Loch Long. Dlužno dodat, že jsem tím vyřešil i svůj další problém – před týdnem se Skotskem prohnala vichřice a tak mám obavu někde pověsit svou hamaku. V lese přibližně třetina stromů leží vyvrácených, třetina to má tak napůl a zbytek srdnatě stojí. Díky kolenu se ale nebude spát venku, místo toho zkusím sehnat nějaký B&B.

Bed and Breakfast je skvělý a finančně (když máte štěstí) nepříliš náročný způsob přenocování, kde vás v anglofonních zemích nechají přespat a ještě dostanete snídani. Přiznám se, že mi postel po náročném dni udělala moc dobře a rád jsem v menu zaškrtával, co všechno chci naservírovat k snídani. Horší to už bylo ráno, když mi jídlo přinášel asi sedmdesátiletý děda. To jsem se cítil skoro až trapně. Ale co – děti opustily rodný dům a rodiče si potřebují přivydělat.

DEN ČTVRTÝ, 26. února 2016, Arrochar – Inveruglas – Glasgow

Poslední trekový den, směr Inveruglas. Koleno se naštěstí přes noc trochu umoudřilo. Přece jen teplo a noční klid mu prospěly. Takže stáhnout obinadlem a „Let’s hit the road!“ Musím říct, že ze severního výběžku Loch Long jsem trochu rozpačitý – výhled na kopce jakoby vyrůstající z klidné hladiny i jejich zrcadlový odraz ve vodě byl překrásný, ale samotný břeh posetý odpadky tak, že to místy až připomínalo skládku. No, snad to dál bude lepší.

A je. Začínám opět stoupat do kopců údolím Glen Loin a zase pod dráty vysokého napětí. Nicméně pohledy zpět jsou opravdu úchvatné a znovu a znovu se mi v hlavě objevuje myšlenka, že něco tak krásného jsem ještě neviděl. Údolí nejprve stoupá a pak následuje zlom – klesání k Inverugas. A v tomto bodu, na hraně dvou protilehlých kopců chvíli posedím. Horký čaj a rozjímání nad krásami vůkol je skoro až meditativní. O čaj se podělím s místním průvodcem. Připravuje procházku pro seniory a tak si vyrazil projít trasu, aby zjistil případné problémy. Chvíli klábosíme a pak je čas se rozloučit. Vyrazíme opačnými směry, já směrem na Inveruglas a on na Arrochar.

Klesám údolím opět k jezeru Loch Lomond, míjím farmy s pastvinami plnými ovcí a s radostí pozoruji kaskády na říčce Inveruglas Water, která padá do údolí podél cesty. Za necelou hodinu jsem na břehu jezera u turistického informačního centra. Vzhledem k množství lidí, kteří tu pozorují okolní hory a jejich odraz na hladině Loch Lomond, posedím jen tak dlouho, abych vypil kafe z kiosku. Přece jen jsem za těch pár dní odvykl mumraji a překotnému hovoru.

Co teď? Jsou čtyři odpoledne a letadlo do Čech mi letí ráno. Rozhodnutí bylo rychlé a na stopu stojím pouhých dvacet minut, než mne nabere auto. Svezení to bylo perfektní, pán mě zavezl až do Paisley, glasgowské čtvrti, kde se nachází mezinárodní letiště. A štěstí se mne drží i dál. Když procházím kolem Dryesdale  Airport Guesthouse, za oknem sice visí cedule „No Vacancies“, ale majitel stojí venku a po chvilce milého povídání mi nabídne přespání. Guesthouse je sice kvůli opravám uzavřený, ale já si přesto užívám klidnou noc v čisté posteli. A ráno to mám jenom patnáct minut pěšky na letiště! K večeři jsem ještě stihnul fish&chips a pivo v místním bistru.

DEN PÁTÝ, 27. února 2016, Glasgow – Chrudim

Díky perfektnímu noclehu ráno v klidu vstávám a pomalou procházkou se loudám na letiště. Za letu a během čekání na přestupu v Amsterdamu bilancuji celou cestu. Utratil jsem kolem šesti tisíc korun (včetně letenky) a za to se mi dostalo opravdu nádherného putování okrajem skotského Highlands, kde, a to musím bez ostychu uznat, jsem mohl pozorovat nesčetné přírodní krásy, potkal jsem zajímavé a milé lidi a užil si klidu bez davů turistů. Je až překvapivé, jak málo lidí se tu v únoru pohybuje po horách a to i přes poměrně příznivé počasí. Z geocachingového hlediska jsem nalezl kolem třiceti „caches“, hlavně v oblasti kolem Helensburgu – čím více na sever, tím méně jich bylo. Je pravda, že schránky většinou nebyly moc dobře udržované a podobaly se jako vejce vejci, ale i tak zpestřily putování skotskou krajinou. Ta mi učarovala natolik, že se ji brzy chystám navštívit znovu. Čeká na mne totiž sto šedesát kilometrů The West Highland Way z Milngavie do Fort William. Milé Skotsko, na shledanou v srpnu 2017!

 

0 comments on “The Three Lochs Way HikeAdd yours →

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *