MOTTO by G. Brassens

Ať už chci nebo nechci,
Nemám dobrou pověst ve vsi.
Ať jsem, kde jsem, každej kouká,
Maj mě za divnýho brouka.
Já jim přitom ubližovat nebudu
Já klopýtám stezkou svýho osudu.
Ale dobří lidé těžce
Snášej osamělý pěšce.
Pomlouvaj mě denodenně
/Mimo něný, přirozeně/.

Červenec je, státní svátky,
Ale já se držím zpátky.
Oknem slyším břesknou trubku,
Ale já si radši schrupnu.
Já jim přece ubližovat nebudu
V průvodu bych dělal jenom ostudu.
Ale dobří lidé těžce
Snášej osamělý pěšce.
Kdekdo hrozí směrem ke mně
/Bezruký ne, samozřejmě/.

Když vidím, jak ženou chlápka,
Kterej na trhu krad jabka.
Davu pod nohy v tu ránu
Kladu slupky od banánu.
Já jim přece ubližovat nebudu
Když nechám jít ubohýho pobudu.
Ale dobří lidé těžce
Snášej osamělý pěšce.
Už se vztekle řítí ke mně
/Mimo chromý, samozřejmě/.

Nemusím bejt jasnovidnej,
Abych znal svůj osud bídnej:
Jen co najdou vhodnou šňůru,,
Vytáhnou mě za krk vzhůru,
Ačkoliv jim ubližovat nebudu,
Jen tou jejich cestou s nima nepudu.
Ale dobří lidé těžce
Snášej osamělý pěšce.
S popravou si prijdou na svý
/Mimo slepý, to je jasný/.